–
V uplynulých dnech slavili lidé ve velké části světa velikonoční svátky, které patří mezi nejstarobylejší náboženské svátky vůbec. Jejich kořeny sahají hluboko do starověku. Do dob ještě dlouho před tím, než do dějin vstoupil antický Řím. Je až s podivem, když si uvědomíme, přes kolik generací se poselství o vysvobození člověka muselo přenést, aby se dostalo až k nám. Kolik idejí a myšlenek se za ta dlouhá staletí a tisíciletí na světě objevilo a zase zmizelo. Kolik vojevůdců, učenců, revolucionářů i diktátorů nabízelo lidstvu recepty na vybudování ráje na zemi. Z těch dávných dob se nám zachovalo jen nemnoho památek, na nichž dodnes obdivujeme zručnost a um tehdejších stavitelů.
–
Jen pouště a pohoří Sinaje si dodnes ponechaly svou majestátnost, s níž jako němí svědkové stráží památku událostí, které tolik ovlivnily běh lidských dějin. Z generace na generaci se v židovském národě předává tradice o slavném přejití z egyptského otroctví do svobodné Zaslíbené země. Otázky na tuto dávnou historii pokládají jako součást pesachového sederu děti svým otcům, aby se tak dozvídaly o slavných dějinách svých předků.
–
Pesachový seder si vybral i Ježíš, aby v okruhu svých učedníků povýšil Pesach na smlouvu novou a věčnou, zpečetěnou jeho vlastní krví. Proto se dodnes nejen v synagogách a židovských rodinách, ale i v nesčíslém množství křesťanských chrámů a modliteben každý rok znovu připomínají události, kterak Bůh pamatuje na smlouvu, kterou se svým lidem uzavřel.
–
Když se nad těmito skutečnostmi zamyslíme, je to opravdu něco jedinečného. Jak nesmírně dlouhé období musely tyto duchovní tradice překonat. Kolika protivenstvím čelit. A přesto i v uplynulých dnech miliony Židů i křesťanů na všech kontinentech Země zasedaly buď k sederové večeři v kruhu svých rodin nebo ke křesťanské formě pesachové liturgické hostiny kolem oltářů, aby si znovu vyslechly biblické události o tom, že Bůh věčně pamatuje na svoji smlouvu.
–
Co znamenají tyto skutečnosti v každodenní praxi? Není to jen jakési nostalgické vzpomínání na děje dávno minulé, které nemají dnešnímu člověku už co říci? Myslím, že nikoli. Hluboká víra, že velikonoční události Ježíšova života ukazují, že utrpení a smrt nemají poslední slovo, dodávala posilu mnoha lidem, kteří v různě obtížných situacích svého vlastního života museli nést svůj kříž.
–
Pevné přesvědčení, že Bůh věčně pamatuje na svoji smlouvu, dokázalo po dvou tisících letech uskutečnit zmrvýchvstání státu Izrael, který se opět stal domovem milionů Židů, jejichž předkové byli po staletí vyhnanci v různých zemích světa. Tyto skutečnosti by byly bez pochopení velikonočních souvislostí nesrozumitelné. A právě jejich nepochopení může vyvolávat otázky po smyslu návratu Židů na Sión, které mnohdy vyvolává odpor u okolních národů.
–
Ovšem právě místa spojená s historickými událostmi biblických dějů, které si o pesachových a velikonočních svátcích připomínáme, jsou důležitými milníky i dnes. Nejen pro židovské obyvatele Jeruzaléma či státu Izrael, ale i pro miliony křesťanských poutníků z celého světa mají mohutné kvádry Herodovy opěrné zdi kolem hory Moria magickou moc. Proto právě mezi ně vkládají na lístečcích své prosby k Hospodinu, stejně jako to udělal i papež Jan Pavel II. při své nezapomenutelné pouti do Svaté země v rámci jubilejního roku 2000.
–
Avšak odjakživa vyvolávají události spojené se službou Hospodinu i odpor. Bylo tomu tak již ve starověku, v náboženských válkách středověku a nejinak je tomu i dnes. Vždyť možná právě proto zaútočili letos islámští teroristé v moskevském metru právě v den začátku židovského Pesachu a křesťanského Svatého týdne.
–
Pesachové i velikonoční události jsou poznamenány bolestí a krví. Ukazují však zároveň, že tato generacemi předků prošlapaná cesta vede kupředu. Že je třeba nevzdávat se a jít dál, třebas i úseky nebezpečných pouští a temných roklí. Že Pesach znamená překročení hranice mezi egyptským otroctvím a svobodným životem v Zaslíbené zemi a velikonoční Kristova cesta vede od bolesti Velkého pátku k jitru Vzkříšení.
–
Toto veskrze pozitivní poselství duchovních jarních svátků, jakoby nabízelo světlo a inspiraci pro cestu dalšími týdny a měsíci roku, které jistě nemusí být vždy snadné a veselé.
–
Daniel Herman
pro ČRO 6, 10. 4. 2010