–
Den sv. Mikuláše patří mezi starobylé svátky, k jejichž oživení došlo po zhroucení komunistického režimu před dvaceti lety. Ten, jak je známo, svátkům s duchovní tématikou příliš nepřál a snažil se je nahradit svými ceremoniemi. Je až s podivem, jak bývalý režim kopíroval náboženská procesí s korouhvemi, která nahradil průvody s transparenty a hesly. Například křtiny mělo zase nahrazovat vítání občánků na národním výboru. Někteří zvláště uvědomělí novomanželé se dokonce přicházeli klanět a klást věnce k sochám stranických a státních představitelů.
–
Ale i v takto demagogicky zpracovávaném ovzduší vždy existovaly svátky s náboženským obsahem, které odolávaly státní ideologii. Vedle nejpopulárnějších Vánoc a Velikonoc to byl právě sv. Mikuláš. Nevytlačil ho ani ze Sibiře importovaný Děda Mráz. Lze spekulovat o tom, proč se právě svátek sv. Mikuláše těší takové oblibě. Může to vycházet z pověstné stědrosti tohoto muže, která zůstává trvalou inspirací napříč staletími, kulturami i společensko-politickými systémy.
–
Štědrost sv. Mikuláše vychází z legendy o obdarování tří dcer zadluženého otce. Ten se rozhodl prodat své dcery do nevěstince. Když se o tom dozvěděl biskup Mikuláš, zadluženou rodinu obdaroval. Otec tak mohl nejen splatit dluhy, ale měl ještě na věno svých dcer. Právě z této legendy vychází i obvyklé znázorňování světce se třemi zlatými jablky položenými na knize.
–
Obliba biskupa Mikuláše je rozšířená na několika kontinentech již dlouhá staletí. Nejprve se Mikulášův kult rozšířil v 5. a 6. století v Řecku, později i ve slovanských zemích. K největšímu uctívání sv. Mikuláše došlo od 8. století v Rusku, jehož je od té doby zemským patronem. Od 10. století je svatomikulášská úcta známá v západní Evropě i na britských ostrovech a od 11. století v Itálii, kam italští piráti přenesli uloupené Mikulášovy ostatky. Dodnes jsou uloženy ve stejnojmenné bazilice v jihoitalském městě Bari.
–
Vzhledem ke značné časové vzdálenosti nemáme dnes k dispozici mnoho ověřených historických údajů, které by nám osobnost tohoto zajímavého člověka přibližovaly. Ale některé přece existují.
–
Mikuláš se narodil kolem roku 270 v řeckém Patrasu. Když mu bylo asi třicet let, stal se biskupem v Myře na území dnešního Turecka. Při pronásledování křesťanů, které krátce na to vypuklo, Mikuláš padl kolem roku 310 do zajetí a následně do žaláře, kde přestál i mučení. Z vězení se však dostal a v roce 325 vystoupil na Nicejském koncilu. Zemřel někdy kolem roku 340, snad právě 6. prosince. Více o jeho životě a působení s jistotou nevíme.
–
Co ale víme je fakt, že sv. Mikuláš s železnou pravidelností 5. prosince večer každý rok přichází. I ve věku významných vědeckých objevů a dříve jen těžko představitelných technických vynálezů zůstává atraktivní postava člověka, který žil před více než půldruhým tisícem let ve východním Středomoří a dokázal zmírnit bídu přinejmenším jedné konkrétní rodiny.
–
Dodnes si mnohde malé děti dávají za okno punčochu a nemohou dospat očekáváním, zda v ní ráno najdou sladkosti nebo jen brambory a někde třeba i uhlí. Dodnes dokáže rozzářit jejich oči postava muže s mitrou na hlavě a biskupskou berlou v ruce, která přichází jakoby z pohádkového světa a sklání se k nim s dobrotou a štědrostí. Sv. Mikuláš zůstává stálicí, kterou nazastínil ani novodobý Santa Klaus, který je ovšem jen jeho zámořským příbuzným. Pouze vyměnil tradiční liturgický úbor svého evropského kolegy za severský červený kožíšek a bíle lemovanou čapku a své soby řídí do dětských příbytků až o Vánocích. Ale i jeho jméno prozrazuje, že jen mladším příbuzným biskupa z turecké Myry, svatého Mikuláše, tedy Nikolause.
–
Ať už tedy přináší dětem dárky ten či onen, na začátku prosince či až v jeho třetí dekádě, zůstává poselství prosincových svátků stejné. Dokázat obdarovat, potešit druhého a sdělit mu: mám tě rád, je centrálním sdělením druhému člověku. Do řady těchto obdarovávacích svátků s duchovním obsahem, které našly své místo v prosincovém kalendáři, patří i týdenní židovský svátek světel Chanuka, při němž děti rovněž dostávají drobné dárky.
–
Řada součastníků biskupa Mikuláše byli mnohem významnější a vlivnější lidé tehdejšího světa. Avšak nepřestoupili práh své doby. Jména a památku valné většiny z nich navždy zasypal písek středomořských pouští a jen někteří z těch nejmocnějších vstoupili na stránky dějepisů. Pouze památka biskupa Mikuláše zůstává živá a zdá se nepřekonatelná. Možná je to proto, že pochopil biblickou zásadu, že dávat je blaženější než dostávat. Zkusme jít v jeho šlépějích a rozdávat světlo jeho dobrého příkladu těm, s nimiž se na své cestě potkáme.
–
Pro ČRO 6
Daniel Herman
3. 12. 2009