–
Národní divadlo v Praze zažije dne 21. června odpoledne zajímavou událost. Bude se zde konat celostátní kolo Ceny Ď. Název Ceny Ď, která existuje již od roku 2000, je odvozen od slova děkuji a jejím hlavním cílem je poděkování lidem, kteří se nezištným způsobem zasazují o zlepšení života v naší společnosti. Nejedná se o tzv. mediální celebrity, ale o zcela běžné lidi, kteří pomáhají potřebným, podporují charitativní či kulturní aktivity, starají se o památky nebo třeba zajišťují, aby zvon v kostelní věži pravidelně ohlašoval poledne i klekání.
–
Nominovat mohou např. divadla, zoologické zahrady, nadace, charitativní a kulturní organizace, nemocnice, dětské domovy či domovy pro seniory, ale i jednotlivci nebo obce. Všechny nominace jsou nejprve zařazeny do krajských kol a vyvrcholením je pak kolo celostátní. V porotě zasedají spisovatelé, hudebníci, lékaři, duchovní a vůbec lidé, kterým jde o zlepšování prostředí a věcí kolem nás.
–
Zúčastnil jsem se pražského kola, které se konalo o posledním květnovém víkendu v zoologické zahradě v Tróji. Vítězem pražské Ceny Ď se stal zedník, který počátkem osmdesátých let minulého století opravoval se svým kamarádem na Šumavě kapličky a boží muka. Na první pohled by se mohlo zdát, že to je aktivita sice bohulibá, ale celkem přirozená a nijak mimořádná. Převyprávím vám proto příběh, který nás přenese do oné doby raných 80. let a uvidíme, že si vyznamenaný zedník, říkejme mu třeba Jindřich, cenu opravdu zaslouží.
Několikastěnné zátarasy z ostnatého drátu, protitankové železné ježky, všudypřítomné oko kamery, uhrabaný písek, signální lanko tažené vegetací kolem cesty, strážní věže s po zuby ozbrojenými vojáky. To není scéna z historického filmu z koncentračního tábora z II. světové války, to je reálný obraz naší jihozápadní hranice až do listopadových dnů roku 1989. Zhruba takto vypadala linie pohraničního pásma, které oddělovalo ostře sledovaný prostor od bezprostřední hranice s Rakouskem na jihu a s Bavorskem na západě naší země. Jakýkoli pohyb i jen po vnější linii tohoto tzv. pohraničního pásma neušel pozornosti tehdejších obránců západní hranice socialismu. Vstup do vnitřního prostoru byl umožněn jen několika málo vyvoleným.
–
Než železná opona nemilosrdně rozdělila svět, pohraničí takto smutně nevypadalo. V těsné blízkosti zemské hranice byly často živé prosperující vesnice se svými chaloupkami, kostelíky, kapličkami, hřbitůvky i hospůdkami. Mnoho z těchto obcí bylo v 50. letech srovnáno se zemí, kostelíky vyházené do povětří, hřbitůvky zpustošené, lidé vyhnáni ze svých domovů.
–
Některé stavbičky však přesto přežily barbarskou dobu kulturní revoluce a již svou pouhou existencí hovořily o hodnotách, které nejsou založené na násilí a ostnatých drátech. Pan Jindřich na Šumavu rád jezdil a rozhodl se, že alespoň některé z těchto mlčenlivých svědků lepších zašlých časů zachrání pro příští generace. Z vlastních prostředků si opatřoval potřebný stavební materiál, nářadí a s radostí věnoval svůj volný čas rekonstrukci několika křížků, božích muk, jedné vesnické a jedné lesní kaple.
–
Místo uznání a pomoci se mu dostalo výsměchu některých místních pokrokářů a jednou musel hledět dokonce do hlavně namířeného samopalu příslušníků Pohraniční stráže, kteří se ho snažili obvinit, že zakládá mrtvou schránku. Jindy přišel k objektu, který začal opravovat a kamenný sloupek s kapličkou na vrchu nalezl sražený do příkopu nebo již opravený křížek byl zcela odvezen neznámo kam. Jindy zase, v romantické dřevěné kapli skryté hluboko v šumavských lesích, byl navštíven příslušníkem vojenské kontrarozvědky v civilu s pistolí v ruce, který jej nevybíravě vykázal z posvátného místa a zahnal do náruče již čekajících pohraničníků se samopaly v rukou. Při příští návštěvě našel Jindřich lesní kapli s rozvalenými stěnami, zdemolovaným oltářem, strženou kazatelnou a rozlámaným křížem ležícím mezi troskami na zemi.
–
V téže době, jen pouhých pár kilometrů odtud vzdušnou čarou, pod vrcholem Třístoličníka, ovšem již na bavorské straně lesa, stavěli bývalí krajané kamennou kapličku největšímu synu Šumavy, prachatickému rodákovi a filadelfskému biskupovi Janu Nepomuku Neumannovi, který byl roku 1977 v Římě svatořečen. Právě tam Jindřich hleděl, když byl vyšetřován pod hlavní samopalu a snil o svobodném světě, do něhož směl zatím nahlížet jen z okolních šumavských vrcholů.
–
Doba se změnila, pohraničníky a rádoby pokrokáře odvál čas, kapličky a křížky, které nakonec přežily, se staly ozdobou památkových rezervací. Železnou oponu vystřídaly cyklostezky a kdysi opuštěné oblasti lákají přírodu-milovné návštěvníky k ozdravenému spočinutí v osvěžujícím stínu lesních velikánů. A lidem, díky nimž přežilo i pár stavbiček odsouzených bývalou mocí k zániku, oprávněně patří náš dík. Tím, že se nenechali zastrašit a i ve vykloubených poměrech komunistických pořádků nepřestali uvažovat jako normálně smýšlející lidé, přispěli k uchování kulturního dědictví našich předků. Každá zachovalá kaplička nebo křížek hovoří o hodnotách, které vyznávali jejich stavitelé, o hodnotách, jejichž trvanlivost prověřil čas. Zaposlouchejme se do jejich vyprávění a možná získáme i inspiraci pro svůj vlastní život v našich dnech.
–
Daniel Herman, Pro ČRo 6, 15.6. 2012