–
Na každý měsíc v roce připadají data, připomínající nějakou událost ze vzdálenější i nedávné historie. 27. leden je Dnem památky obětí Holocaustu, což je výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim.
–
Holocaust – pronásledování a genocida Židů, Rómů a dalších skupin, jež nacisté považovali za méněcenné – patří k nejhrůznějším zkušenostem celých lidských dějin. A to nejen počtem zavražděných, ale též metodou vyhlazování, které bylo organizováno státem za využití rozsáhlého byrokratického aparátu a moderních technických prostředků. Po dobu pěti let tábor Osvětim vyvolával pocit strachu mezi obyvatelstvem zemí okupovaných nacisty za Druhé světové války. Byl vybudován v roce 1940. Původně měl sloužit jako nástroj teroru a vyhlazování příslušníků polského národa. Časem sem začali nacisté posílat lidi z celé Evropy, zejména Židy, Rómy a válečné zajatce. Mezi vězni byla rovněž celá řada Čechů, Jihoslovanů, Francouzů, Rakušanů, Němců a dalších národností. Od léta roku 1941, poté co Hitler vyzval ke konečnému řešení židovské otázky, se z Osvětimi stal vyhlazovací tábor, do něhož začaly proudit transporty Židů z Německa a dalších zemí.
–
Koncentrační tábor čítal nejprve 28 poschoďových budov a průměrný početní stav vězňů kolísal mezi 13 a 16 tisíci a v roce 1942 dokonce přesáhl 20 tisíc. Souběžně se zvyšováním počtu vězňů se rozšiřovalo také okolí tábora. V roce 1941 byla v nedaleké obci Březinka zahájena výstavba druhého tábora s více než třemi sty baráky. V letech 1942 – 44 vzniklo asi 40 poboček kmenového tábora, umístěných hlavně poblíž hutí, dolů a továren, v nichž byli vězni využíváni jako otrocké pracovní síly. Počet všech vězňů a vězenkyň dosáhl v srpnu 1944 asi jednoho sta tisíc osob. Denně do tábora přicházelo kolem sedmi set nových vězňů. Celkový počet lidí, kteří těmito místy hrůzy prošli, se odhaduje až na dva miliony.
–
Kromě strašlivého zacházení s vězni byl pro tábor pohromou i nedostatek vody, katastrofální hygienické podmínky a obrovské množství potkanů a cizopasného hmyzu. Na území Březinky vybudovali nacisté většinu vyhlazovacích zařízení, tedy krematoria s plynovými komorami, spalovací jámy a hranice. Dodnes se zde nalézá železniční rampa, kam přijížděla většina vlaků se Židy deportovanými z různých zemí, a na níž probíhala pověstná selekce vězňů, kterou prováděl vězeňský lékař Josef Mengele se svými pomocníky.
–
Když byl 27. ledna 1945 osvětimský tábor osvobozen, bylo zde ještě 7 tisíc lidí, kteří útrapy svého věznění přežili. Právě díky jejich svědectví a svědectví přeživších vězňů dalších koncentračních táborů bylo možno poskládat hrůznou mozaiku života v těchto místech poznamenaných lidskou krutostí, nenávistí a zlem.
–
Měl jsem od dětství možnost od svého strýce a tety, kteří Osvětim přežili, slyšet vyprávění o životě na místech podobajících se Dantově představě pekla. U těchto dvou blízkých lidí jsem prvně uviděl vytetovaná vězeňská čísla na paži. Vnímal jsem je jako silné memento varující před degradací lidské osoby na pouhé číslo a otrockou sílu. Uvědomil jsem si však také, že i v extrémních podmínkách si člověk může zachovat svou vlastní důstojnost a nenechat své srdce infikovat okolním zlem. Mezi lidi, kteří takovýto přístup k životu měli, patří i dva oficiálně kanonizovaní světci, Terezie Benedikta od Kříže, civilním jménem Edita Steinová a minoritský kněz a misionář Maxmilián Kolbe.
–
Edita Steinová se narodila roku 1891 jako dcera židovských rodičů ve Vratislavi. Při studiu filosofie se přiblížila ke křesťanské víře, roku 1922 byla pokřtěna a v roce 1933 se v Kolíně nad Rýnem stává karmelitkou. Roku 1938 přijaly Editu do svého konventu sestry v holandském Echtu, aby se pokusily ji uchránit před řáděním německých nacistů. Avšak i tam byla 2. července 1942 zatčena gestapem a odvezena do koncentračního tábora v Osvětimi a pravděpodobně týden nato usmrcena v plynové komoře. Papež Jan Pavel II. Editu Steinovou roku 1998 svatořečil.
–
Další osvětimský vězeň, kapucín Maxmilián Kolbe, se narodil roku 1894 v městečku Zduňska Wola v Polsku. Roku 1918 byl v Římě vysvěcen na kněze, vrací se do Polska, kde zakládá mariánské sdružení a křesťanské tiskové centrum Niepokalanów. V letech 1930-36 působil jako misionář v Japonsku. V roce 1941 je již po druhé uvězněn a dopraven do koncentračního tábora. Tam nabídl svůj život výměnou za k smrti odsouzeného spoluvězně a po třítýdenním mučení hladem byl 14. srpna 1941 v Osvětimi usmrcen fenolovou injekcí. Za svatého jej papež Jan Pavel II. prohlásil roku 1982.
–
Právě takoví lidé jsou morálními vzory, po nichž je v dnešním světě veliká poptávka. Musíme pečovat o to, aby jejich svědectví opravdové velikosti lidského srdce a ducha neupadla v zapomenutí. Historická fakta ukazují, že se mnozí lidé nedali strhnout nepříznivým duchem doby, v níž žili. Byli si vědomi svého poslání tou měrou, že se nezastavili ani před mučednickou smrtí, pokud si to extrémní okolnosti žádaly.
–
Přejme si, aby byl jejich příklad nejen trvalým varováním před mocí zloby a nenávisti, ale i vzpruhou pro vytváření kvalitních vztahů mezi lidmi a národy současného světa.
–
Pro ČRo 6
Daniel Herman, 10.1. 2012