–
Na začátku měsíce května si připomínáme výročí a události, jejichž význam široce překračuje hranice geografické i časové. Mám na mysli jednak ukončení Druhé světové války v Evropě v roce 1945, jednak páté výročí, kdy Česká republika spolu s dalšími kandidátskými zeměmi vstoupila do Evropské unie. Obě tyto události spolu totiž úzce souvisejí.
–
Myšlenka sjednocení Evropy výrazně zintenzivněla právě po létech válečných útrap, kdy si představitelé několika evropských národů uvědomili, že není možné se stále točit v kruhu nenávisti a revanše. Je třeba naopak budovat pevné vzájemné mezinárodní vazby, které minimalizují nebo zcela vyloučí možnost nového vypuknutí válečného konfliktu na starém kontinentě. V době, kdy Evropu nemilosrdně rozdělovala železná opona, bylo možno tyto inetgrační snahy úspěšně rozvíjet pouze v její svobodné západní části. Avšak po zhroucení komunistických režimů na sklonku osmdesátých let minulého století začala Evropa dýchat oběma svými plícemi, jak to kdysi předpověděl nezapomenutelný papež Jan Pavel II.
–
Polský papež předpovídal od počátku svého pontifikátu rozšíření Evropské unie v rozsahu, který je dán historicky i geograficky. V jednom ze svých zásadních projevů v Evropském parlamentu v roce 1988 řekl, že národy za železnou oponou k Evropě patří a tvoří cosi jako její druhou plíci. Častokrát zdůrazňoval křesťanskou identitu Evropy, která už mnohokrát prokázala svou plodnost a schopnost měnit společnost. To nakonec nejlépe dokumentuje i sama myšlenka vybudovat sjednocenou Evropu, u jejíž kolébky stáli tři významní politici, jejichž křesťanská motivace pro nový začátek života v Evropě po Druhé světové válce je všeobecně známá – Konrad Adenauer, Robert Schuman a Alcide De Gasperi. V základech tohoto rozsáhlého sjednocovacího projektu jsou tedy hodnoty, ze kterých Evropa vyrostla a žije zhruba patnáct set let. Zvláště pár posledních desetiletí evropského integračního procesu ukazuje, že Evropu nelze sjednotit také bez tohoto duchovního základu.
–
Abychom totiž dokázali definovat a mobilizovat své integrační síly, potřebujeme se rozpomenout na své kořeny. Pokud by byl jejich duchovní a křesťanský základ zatlačen na okraj, pak by to bylo popřením veškerého dědictví naší minulosti. I u počátků české státnosti máme osobnosti, které si význam duchovních hodnot pro život státu dobře uvědomovaly. Na předním místě k nim patří naši národní světci kníže Václav a pražský biskup Vojtěch. Vojtěch Slavníkovec usiloval už před tisíci léty ve spolupráci se svým císařským přítelem Otou III. o vytvoření sjednocené Evropy na křesťanských základech. Český král a císař Karel IV. usiloval vytvořit z Prahy srdce Evropy, kde by v nově založené katedrále byli korunováni evropští císařové. Úsilí Jiřího z Poděbrad o mír v Evropě a nastolení dobrých vzájemných vztahů mezi národy je všeobecně známé. To je jen několik připomínek našeho specifického vkladu do společné Evropy v minulosti.
–
Velmi často je dnes kladena otázka, co členství v Evropské unii vlastně přináší? A za ní hned druhá: jaký je náš vliv v Evropské unii? Brzy budou volby do Evropského parlamentu. Měli bychom volit takové kandidáty, kteří by perspektivní vize pomáhali uskutečňovat. Někdo si může myslet, že proti trendu dnešní doby, veřejného mínění, a stylu politického života nemá obyčejný člověk šanci.
–
Jsem však přesvědčen, že šanci máme a velikou. Už jen sám fakt, že můžeme přistupovat ke svobodným demokratickým volbám je oprávněným důvodem k optimismu. Po dvaceti letech se nám to už možná jeví jako samozřejmost, ale tak tomu není. O tom by mohli vyprávět mnozí pamětníci z dob před listopadem 1989. A nemusíme ani zabíhat do historie. I dnes existuje na světě celá řada zemí, kde svobodné volby patří stále ještě do říše snů a nesplněných přání.
–
Často nejsme spokojeni s lidmi, kteří zastávají funkce na špici společenského života. Ale dnes to jsou opravdu lidé, kteří vzešli z výsledků svobodných voleb. Nikdo nám politické představitele nedosazuje zvenčí. A i do budoucna budeme mít takové zástupce, jaké si sami zvolíme. To je apel na naši zodpovědnost, abychom volili uvážlivě, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A nejsme-li spokojeni se stávající garniturou, máme možnost dát prostor mladým lidem. Těm, kteří vyrostli již ve svobodných poměrech, kteří nabírali cenné zkušenosti v zahraničí a jsou připraveni dát je k dispozici nejen ve prospěch České republiky, ale jejím prostřednictvím i ve prospěch celé Evropské unie.
–
Jedním z cenných plodů poválečného sbližování našeho kontinentu je právě Evropa bez válek a ozbrojených konfliktů, bohužel s výjimkou Balkánu. Málokteré generaci našich předků bylo dáno prožít tolik let v míru. Právě ochota a schopnost poučit se z chyb a neopakovat je, je jedním z předpokladů, jak začít jinak.
–
Dosavadní úspěchy evropské integrace jsou výmluvným argumentem, proč pokračovat dál v nastoupené cestě.
Celková proměna života společnosti je samozřejmě podstatně složitější, než jen politicko-ekonomická transformace. Závisí právě především na postojích a hodnotách lidí, které nelze od základu změnit z jednoho dne na druhý – ba ani během jednoho desetiletí ne. Právě přerod lidí z potlačených, znesvéprávněných, kontrolovaných a po dlouhých desetiletích nacistické a poté komunistické nadvlády indoktrinovaných poddaných v samostatné občany, kteří jsou ochotní se nasadit, jsou solidární a aktivní, je klíčem k rozvoji občanské společnosti.
–
Květnová výročí a jejich výmluvná svědectví by tedy mohla pro nás být novou vzpruhou k tomu, abychom nerezignovali. Možná, že stojíme před novou etapou cesty, kterou by bylo velká škoda promarnit, protože osudy naše jsou skutečně v našich rukou.
–
Pro ČRO 6
Daniel Herman
Praha 4. 5. 2009