–
Dne 17. května tohoto roku se dožil osmdesáti let emeritní pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk. Jako jeho bývalý dlouholetý tajemník si dovolím se s vámi podělit o několik vzpomínek a myšlenek, které se tohoto muže týkají.
–
Miloslav Vlk začal poznávat svět v době, která byla poznamenaná nástupem nacismu v Německu. První Československá republika se postupně stávala stále více izolovaným ostrovem demokracie ve střední Evropě. Československo a od podzimu 1938 jeho okleštěný zbytek bylo útočištěm pro tisíce příslušníků protinacistické opozice, která zde hledala záchranu před hnědou totalitou, jež začala zaplavovat Evropu.
–
Vypukla Druhá světová válka, dosud nejstrašnější válečná katastrofa v lidských dějinách. Poznamenala životy mnoha desítek milionů lidí a více než šedesáti milionům životy vzala. Miloslav Vlk v její atmosféře vyrůstal. Možná, že i válečné události měly vliv na příhodu, na kterou často vzpomínal. Bylo to v roce 1943, tehdy mu bylo jedenáct let. U vrat kostela, kam často chodíval, byl zavěšen kříž a u něho nápis: Chceš i ty být knězem? Chtěl. Tato slova se pozdějšímu arcibiskupovi navždy vryla do paměti. Uběhla však velmi dlouhá doba, než se sen jedenáctiletého chlapce vyplnil.
–
Válka skončila. Po necelých třech letech rozpuku nového života se k moci dostala nová totalita, tentokrát rudá. Když Miloslav Vlk dospěl, nastala padesátá léta, což nebyla zrovna nejvhodnější doba pro kněžské studium. Rozhodl se tedy čekat, až se časy změní. Nastoupil do továrny, po čase byl přijat ke studiu na vysoké škole. Studoval archivnictví, zabýval se historií. Na vojně jej politruk přemlouval ke vstupu do Svazu mládeže. Ptal se na jeho světový názor. „Jsem realistický tomista“, odpověděl vojín Vlk. Politruk odpověď sice zcela nepochopil, ale vyrozuměl, jak řekl, že „nám soudruh Vlk nevěří na Marxe“.
–
Později se nadějný archivář Miloslav Vlk stal ředitelem městského archivu v Českých Budějovicích. To už začínala „zlatá šedesátá léta“. Atmosféra ve společnosti se začala pomalu oteplovat a ředitel archivu se rozhodl podat přihlášku do kněžského semináře. Odboráři se snažili svého ředitele od jeho rozhodnutí odradit. Když nepomohlo naléhání, přijali kolektivní závazek: „My soudruha Vlka oženíme.“ Ani to se však nepodařilo a budoucí kardinál se stal v roce 1968 knězem.
–
Po opětovném zmrazení života celé společnosti, které následovalo po srpnové okupaci vojsky Varšavského paktu, přišel mladý páter Vlk o tzv. státní souhlas k výkonu kněžské služby. Nejprve pracoval jako dělník, později čistil okna a výlohy v centru Prahy. Nejraději myl okna v Tuzexu v Lazarské. Nedaleko odtud, v budově soudu, měl totiž jeden čas svoji tajnou zpovědnici. Sedával se svými penitenty na lavicích v soudní budově, uděloval jim rady do života a vyslovoval nad jejich hlavami slova absoluce. Krátce před pádem komunistického režimu se směl vrátit do oficiální kněžské služby a záhy po převratu se stal nejvyšším církevním hodnostářem v Čechách.
–
Sám častokrát vzpomínal, že těch dvanáct let, kdy čekal na teologii, ho přiblížilo k normálním lidem. Byl uprostřed běžného života a každodenních starostí. Poznával z blízka mnohé bolesti a utrpení a na mnohá si sám citelně sáhl. Podle vlastních slov je za tuto univerzitu života vděčen. To vícekrát sděloval v řadě rozhovorů s mnoha zahraničními církevními i státními představiteli, kteří s úctou naslouchali jeho svědectvím.
–
Z postav české historie Miloslava Vlka asi nejvíce přitahuje jeho dávný předchůdce na pražském biskupském stolci svatý Vojtěch z rodu Slavníkovců. Přesvědčený Evropan Vlk říká, že svatý Vojtěch dokázal Evropě najít cestu k nám. Oslovoval ho i proto, že ve své době biskup Vojtěch nenašel porozumění a svou misi dokonce zaplatil vlastní krví.
–
Miloslav Vlk založil svůj život na hluboké víře v Boha, ale mohu říci, že na druhé straně vždy držel ruku na tepu doby. Snažil se o to, aby se církev stávala součástí občanské společnosti. Při svých pastoračních cestách se setkával se starosty, lékaři, vojáky, učiteli, policisty a vůbec všemi složkami veřejného života, aby co nejvíce poznal život konkrétní obce a dozvěděl se o jejích potřebách a nabídl pomoc tam, kde to bylo možné. Vždy říkal, že církev nemůže žít jen sama pro sebe, uzavírat se do sebe, protože je tu pro druhé.
–
Na závěr si dovolím osobní poznámku. Jsem přesvědčený, že lidé typu Miloslava Vlka mají ve společnosti civilní i církevní roli kvasu v těstě. Jejich život je konkrétním svědectvím o hodnotách, které vyznávají a o hlubokém zakotvení, jehož je dnešní společnosti tolik potřeba.
–
Pro ČRO 6
Daniel Herman
19. 5. 2012