–
Na prázdninové měsíce připadá celá řada křesťanských svátků, s nimiž bývají spojené mnohé poutě na známá i méně známá poutní místa. Ta jsou rozesetá jako studánky životodárné vody na mnoha místech Čech, Moravy i Slezska. Setkáváme se s nimi nejen ve vnitrozemí, ale i v pohraničních oblastech, které nás spojují s našimi sousedy na opačné straně hraničních hor.
–
Mnohé z poutních, ale i bývalých farních kostelů a kaplí se před listopadem 1989 nacházely v zakázaném tzv. pohraničním pásmu. To kdysi ukusovalo stovky čtverečních kilometrů poblíž hranic s Bavorskem a Rakouskem. Mnohé z kostelíků bohužel nepřežily dlouhé období devastace a vykořeňování těchto krajů. Příliš upozorňovaly na hodnoty, které se nehodily do plánu budovatelům nových rudých pořádků.
–
Jen pro oživení paměti připomenu některé z těch, které padly za oběť budování socialismu na jihozápadní Šumavě: Pohoří, Prášily, Strážný, České Žleby, Cudrovice, Nový Svět, Hůrka a mnohé další. Někdy si jejich ničitelé vybírali i významné svátky, o kterých pak dotyčný kostel „slavnostně“ vyhodili do povětří, jako tomu bylo například kolem svátku Nanebevzetí Panny Marie roku 1956 na Knížecích Pláních na Vimpersku.
–
Avšak mnohá poutní místa přežila – snad zázrakem – dlouhou dobu komunistického temna. Jejich věže se staly jakýmisi majáky na cestě k lepší budoucnosti. Záhy po pádu totalitního režimu vznikly četné mezinárodní iniciativy na jejich záchranu. Často se poutní kostely staly místy setkávání lidí dobré vůle přes hranice jazyků, obyčejů i národů. Na jejich záchraně se velkou měrou podíleli lidé, kteří museli po II. světové válce nuceně opustit své původní domovy a nacházeli svoji novou vlast v Německu a Rakousku. Na své kořeny však nezapomněli a dodnes chtějí přispívat k obnově své staré domoviny.
–
A tak se místa jako například jihočeské Cetviny, Brünnl, Svatý Kámen, Zvonková nebo šumavská Stožecká kaple či Dobrá Voda u Hartmanic a mnohé další, staly chrámy smíření a navazování nových přátelství. Na místo železné opony, která surově rozdělovala, tak vznikl náhrdelník přátelství, v němž jednotlivými perlami jsou právě chrámy smíření, které vroubí naše pohraniční hory.
–
Sám jsem se mnohokrát poutí na takových místech účastnil. Jedna z nejromantičtějších se koná každoročně kolem svátku Nanebevzetí Panny Marie v polovině srpna v již zmíněné mariánské Stožecké kapli na Volarsku. Počátky této kaple sahají do 18. století, kdy tu slepý kovář opět nalezl zrak. Vybudoval uprostřed lesa pod mohutnou skálou v nadmořské výšce téměř tisíc metrů kapli, která se během let rozšiřovala až do podoby krásného dřevěného kostelíka vystavěného ve stylu šumavských horalů. Nad oltářem byl umístěn obraz Matky Boží s Jezulátkem a bílou růží v tradičních šatech šumavských žen přelomu 18. a 19. století.
–
Například na poděkování za ukončení I. světové války se na Stožci sešlo na pět tisíc poutníků. Po II. světové válce však zůstal kraj téměř bez lidí. Ti si s uzlíčky na zádech odnášeli do ciziny se vzpomínkami ve svých srdcích i obraz Madony s bílou růží. Poslední pouť se na Stožci konala v létě 1949. Pak pravý břeh horního toku Vltavy neúprosně sevřela železná opona a po starých léty vyšlapaných poutních cestách chodili jen po zuby ozbrojení strážci západní hranice socialismu. Kaple chátrala a ojedinělé snahy o její záchranu budily jen nevoli a hněv komunistických vládců. Oltářní obraz Madony se za velikého rizika podařilo propašovat do Bavorska, kde se opět setkal s úctou a láskou.
–
Na přelomu 70. a 80. let XX. století už v záchranu kaple nevěřili ani největší optimisté. A tehdy se v mysli původních Šumaváků zrodil plán postavit identickou novou kapli na bavorské straně Šumavy v pohraniční vesničce Philippsreut. Kostelík byl slavnostně vysvěcen v roce 1985. Na sklonku 80. let, v době Gorbačovovy perestrojky, bylo rozhodnuto, že i původní kaple na české straně bude zachráněna. Události dostaly rychlý spád a od srpna 1990 se na Stožci znovu setkávají poutníci z Čech i z Bavor.
–
Obě kaple vzdálené od sebe pouhých pár kilometrů jsou nejen zajímavými turistickými cíli, ale zůstávají i viditelnými připomínkami časů světa rozděleného ostnatým drátem železné opony a tanky studené války.
Přepadne-li vás někdy smutek nad dnešním stavem naší společnosti, doporučuji návštěvu takovýchto míst. Byla ukazateli cest nejen v minulosti, ale i dnes s nemenší aktuálností ukazují směr hodný následování. Vyrůstají totiž z hodnot, které svou trvanlivost a kvalitu mnohokrát prokázaly. Jsem přesvědčen, že takováto místa jsou důležitými kameny v mozaice srůstající Evropy. Evropy, která vyrůstá z hlubokých základů společné židovsko-křesťanské identity, spojující národy našeho kontinentu.
–
Daniel Herman
pro ČRO 6, červenec 2011