–
Před měsícem dozněly romantické tóny koled, došustily ozdobné papíry na rozbalovaných vánočních dárcích. Počátkem nového roku pohasly svíčky na vánočních stromcích a jejich opadané skelety se objevily kolem kontejnerů. Začal nový občanský rok a na nepopsaných stránkách kalendáře jsme udělali první tahy. Každý rok je plný různých slavných i méně slavných výročí, připomínajících události významně zapsané do dějin světa. Často si při těchto příležitostech kladu otázku, zda jsme jako lidské pokolení poučitelní?
–
Hlavní poselství nedávných vánočních svátků hovoří o lásce a o pokoji lidem dobré vůle. Zůstalo po nich něco v našem každodenním životě, v našich myslích a skutcích? Už druhý vánoční svátek připomíná křesťanského prvomučedníka sv. Štěpána, který před jeruzalémskými hradbami prolil svou krev. Je to drsný protiklad k poezii předcházejících dní. Ale tak to v životě bývá. Chvíle hezké a pozitivní bývají střídány chvílemi těžkými a temnými. Právě proto je tak důležité umět do sebe načerpat pozitivní energii pro období, kdy ji budeme muset hodně vydávat.
–
27. leden je Dnem památky obětí Holocaustu. Tento den je výročím osvobození koncentračního tábora Osvětim v roce 1945. Osvětim je symbolem pekla na zemi a Holocaust představuje nejhrůznější kapitolu 20. století. Nacisté a jejich pomahači zavraždili při této genocidě na šest milionů Židů, tedy asi dvě třetiny židovské populace v Evropě. Nacisté si usurpovali právo rozhodovat o tom, kdo smí a nesmí žít na této planetě. Porada ve Wannsee v lednu 1942 koordinovala způsoby tzv. konečného řešení židovské otázky. Deportace, plynové komory, hromadné popravy zastřelením, to jsou jen hesla, za nimiž se skrývá nezměrné utrpení a bolest. Ale nebyl to konec světa.
–
I v těchto temných souvislostech se našli lidé nežidovského původu, kteří se rozhodli riskovat a zachránili desítky tisíc Židů před jistou smrtí. V současné době je shromážděno přes 23 tisíc jmen lidí z celého světa, kteří obdrželi izraelský titul „Spravedlivý mezi národy“. Je mezi nimi více než stovka Čechů. Byli to odvážní lidé, kteří se rozhodli nesmířit se s vládou zla, zůstali věrní ideálům lidství a byli připraveni pro hodnoty, které vyznávali, přinést i oběť nejvyšší.
–
A zde jsem zpět u otázky, zda se silné a nosné ideje projevují v praktickém životě lidí. Jsem přesvědčený, že ano a že právě díky nim je lidská společnost schopna vždy znovu překonat i nejbolestnější úseky své pouti dějinami. Na černém pozadí ztemnělého nebe se pak záře hvězd tím výrazněji projeví a jejich světlo je tím jasnější.
–
Při natáčení dokumentu „Jak jsem potkal Izrael“, jsem na jaře loňského roku navštívil se štábem České televize památník Atlit na místě bývalého britského internačního tábora u Haify. Je to místo, kam Britové shromažďovali židovské uprchlíky, z nichž některé pak znovu deportovali z mandátního území Svaté země, kterou tehdy spravovali, na různé ostrovy a odlehlá místa. Židovští uprchlíci z nacisty okupované Evropy žili v internačním táboře za plotem z ostnatého drátu, hlídáni ozbrojenými vojáky. Nejednalo se samozřejmě o tábor srovnatelný s evropskými koncentráky a gulagy, ale lidé zde byli drženi pod neustálou kontrolou a z území tábora se nesměli vzdalovat. Někteří zde strávili měsíce i roky života v očekávání nejisté budoucnosti. Jejich ubytování bylo velmi prosté. Jednoduché dřevěné baráky vězeňského typu, pryčna, noční stolek a nad postelí dřevěné tyče na sušení prádla.
–
Lidé, zvláště když jsou odloučení od svých blízkých, jsou osamělí a vytržení ze svého prostředí, tak si chtějí kolem sebe připomínat jména a symboly jim drahé. Nejinak tomu bylo i v táboře Atlit. Na dřevěných prkenných stěnách jsem zaznamenal mnohé rytiny. A mezi nimi se velmi často objevovala typická silueta dvou desek Desatera Božích přikázání, která před tisícovkami let Mojžíš představil svému národu a jeho prostřednictvím pak celému světu.
–
Uvědomil jsem si v tu chvíli, že to je ona základní osa, která utvářela stabilitu lidí prchajících před jistou smrtí do neznámé budoucnosti své obnovované samostatné židovské domoviny. Díky tomuto hlubokému zakotvení v tradici a víře předků se podařilo po dvou tisících letech obnovit stát Izrael – jistotu, že už nikdy nemůže dojít k hrůzám Holocaustu. Tyto duchovní principy ochránily mladý židovský stát také před svody bezbožeckého komunismu. To jsou pevné základy, na nichž spočívá celá naše judeokřesťanská civilizace. Stabilitu těchto základů mnohokrát prověřil čas. Jejich poselství je srozumitelné a jasné a do té míry, do níž je budeme respektovat ve svém vlastním životě, dobře nám bude na zemi. Je proto moudré zamýšlet se občas nad poselstvím výročí a svátků v našem kalendáři. I po létech a staletích je možné z nich čerpat inspiraci a posilu pro svůj život, pro závažná rozhodnutí, před nimiž i v budoucnosti nesporně budeme stát.
–
Daniel Herman
Pro ČRo 6, 19. 1. 2013