–
Překonávání osvětimského syndromu zůstává i po 65 letech od ukončení II. světové války stále aktuální. Na 30 zástupců několika křesťanských sdružení z různých evropských zemí se v polovině srpna setká na místě bývalého nacistického vyhlazovacího tábora Osvětim, aby se zde právě tímto tématem zabývali.
–
Umění vyrovnávat se s osvětimským syndromem a jeho následky v konkrétních situacích může dobře posloužit jako příklad pro překonávání traumat všeobecně. Osvětim zůstává jedním z důležitých kamenů mozaiky evropské i světové zkušenosti uplynulého století. Evropa se dodnes snaží překonávat rány, které v minulém století utržila. A právě Osvětim symbolizuje schopnost dokázat se vyrovnat i s tak temnými kapitolami, které nacismus spolu s ostatními totalitními režimy v nedávných dějinách napsaly.
–
Umění odpouštět nemá nic společného se slabostí. Naopak, jedná se o projev vnitřní síly ducha, který je schopen i z negativních zkušeností vykřesat pozitivní substanci něčeho nového, pozitivního. Revanš a opakovaná nenávist pouze navazuje jednotlivá oka nekončího řetězu zla, který lze přetnout silnějším impulzem, jenž představuje právě odpuštění a smíření.
–
Odpuštění však neznamená tlustou čáru za minulostí, ve smyslu hesla: „Zloděj nebo hrdina, všichni jedna rodina.“ Skutečnému odpuštění musí předcházet lítost a pokání. Odpustit také nelze za druhého, to musí učinit každý sám za sebe. Poctivé odpuštění pak přináší osvobození z okovů hněvu, zloby a touhy po pomstě. Není tedy bonusem jen pro hříšníka, ale má uzdravující efekt i pro toho, kdo odpouští.
–
To platí o mezilidských vztazích stejně, jako o vztazích mezinárodních a globálních. Pokud se společnost se svými dluhy z minulosti nevyrovná, bude neuzdravená vina stále bloudit jejím tělem a infikovat celý organismus. Proces vyrovnání někdy trvá celá desetiletí. Záleží na hloubce zasazených ran. Ale pokud se do procesu jejich překonávání investuje dostatečná energie, tato investice se vyplácí, jak ostatně ukazuje mnoho příkladů ze světa.
–
Těžko si lze představit těžší rány, než byly ty, které němečtí nacisté a jejich mezinárodní pomahači zasadili židovskému národu. Jejich nejostřejším symbolem je právě Osvětim. Zdálo by se, že přemostit takto širokou propast snad nebude ani možné. Avšak již za méně než 10 let po skončení II. světové války si představitelé po téměř dvou tisíciletích obnoveného židovského státu a nového demokratického Německa dokázali podat ruce ke smíření a začít novou kapitolu společných dějin. Zajímavá jsou v této souvislosti slova dnešního izraelského prezidenta Šimona Perese, která přednesl letos 27. ledna v německém Bundestagu. Prezident Peres mimo jiné řekl:
–
Cituji: „Dobře si pamatujeme, jak nám byla v době, kdy naše rány ještě krvácely, nabídnuta pomoc z nečekané strany, totiž z nového Německa. Dvě historické osobnosti si nad propastí podaly ruce: Kancléř Konrad Adenauer, otec demokratické Spolkové republiky, a David Ben Gurion, zakladatel a první ministerský předseda státu Izrael. 27. září 1951 pronesl kancléř Adenauer projev v Bundestagu. Mluvil o odpovědnosti německého národa za zločiny Třetí říše, o odpovědnosti vůči židovskému národu, o připravenosti jeho vlády odškodnit Židy za krádež jejich majetků a o pomoci při výstavbě nového židovského státu…
–
…Ale toto přátelství nevede k zapomenutí na šoa, naopak, dobře si uvědomujeme temnotu, která panovala v údolí smrti naší minulosti; tváří v tvář jasnému rozhodnutí upřít pohled do budoucnosti, k obzoru naděje v lepší svět. Most klenoucí se nad propastí jsme zbudovali bolavými pažemi a rukama, jež sotva unesly tíhu vzpomínek, ale stojí na pevných morálních základech.“ Konec citátu.
–
Tyto skutečnosti, které dokazují, že smíření je možné, jsou velkou výzvou i pro nás a naši společnost, abychom dokázali zpracovat svá vlastní tabu z nedávné minulosti.
–
Srpnový workshop v Osvětimi organizuje Nadace Maximilana Kolbeho, nesoucí jméno polského kněze, který nabídl svůj život v oběť za život spoluvězně, otce početné rodiny. Maximilan Kolbe se tímto svým skutkem, který natolik šokoval nacistické vrahy, že na jeho návrh přistoupili a spoluvězeň byl zachráněn, stal mučedníkem moderních dějin. Ukázal, že i v prostředí blízkém Dantově představě pekla, je možné si uchovat lidskou důstojnost a opravdovou blíženskou lásku.
–
Nad těmito a dalšími podobnými otázkami a aspekty překonávání ran minulosti se budou zamýšlet účastníci mezinárodního setkání, v rámci přednášek, exkurzí, bohoslužebných shromáždění a práce ve skupinách. Lze si jen přát, aby se poznatky osvětimského workshopu staly předmětem dalšího zpracování a přinesly co nejkonkrétnější plody k prohloubení mezinárodní spolupráce a přátelství.
–
Pro ČRo 6
Daniel Herman
Praha 29. 7. 2010