–
„Diktatura versus naděje“ je název výstavy, která bude slavnostně zahájena na Papežské univerzitě Svatého Kříže v Římě v pondělí 26. listopadu tohoto roku. Výstava přibližuje pronásledování především Římskokatolické církve v Československu v době komunistické vlády v letech 1948 až 1989. Záštitu nad ní převzali vatikánský státní tajemník kardinál Tarsicius Bertone, předsedkyně Poslanecké sněmovny České republiky Miroslava Němcová, pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka a předseda Akademie věd České republiky Jiří Drahoš. Vlastní expozice vznikla ve spolupráci Ústavu pro studium totalitních režimů, Archivu bezpečnostních složek, Archivu Kanceláře prezidenta republiky a Velvyslanectví České republiky u Svatého stolce.
–
Obyvatelé a návštěvníci Říma mohou výstavu shlédnout až do konce ledna příštího roku. Po loňské výstavě, připomínající svatořečení Anežky Přemyslovny v Římě 12. listopadu 1989 a události, které následovaly jen pár dní poté a vedly ke zhroucení komunistického režimu v tehdejším Československu, je „Diktatura versus naděje“ další výstavou pořádnou na Papežské univerzitě Svatého Kříže. Události dávné i nedávné minulosti je třeba připomínat různými způsoby a cestami a pořádání výstav k nim rozhodně patří. Prakticky denně se přesvědčujeme, že lidská paměť je krátká, jak ostatně ukázaly třeba i nedávné krajské volby u nás. O jejich výsledku a tím i o faktickém posílení vlivu komunistů sice rozhodli především ti spoluobčané, kteří k volbám nešli, ale právě proto je třeba nezapomínat a důležité události z historie vhodným způsobem připomínat.
–
Nedávné výročí 17. listopadu 1939 a 1989 bylo rovněž takovou příležitostí k ohlédnutí se a zamyšlení. Odvaha studentů, kteří stáli v obou případech u spuštění laviny významných událostí ve společnosti, je výzvou i pro současnou mladou generaci. Myslím si, že dnešní studenti a mladí lidé vůbec, si tuto svou spoluodpovědnost uvědomují. Svědčí o tom třeba i jasné postoje studentů v Jižních Čechách, kteří se odmítají smířit s tím, aby o vzdělání a kultuře v jejich regionu rozhodovala osoba spjatá s komunistickou minulostí. Vždyť právě komunisté nesou plnou odpovědnost za dlouholeté a systematické falšování historie a devastaci morálních hodnot ve společnosti. Je dobře, že mladí lidé nacházejí podporu i u svých učitelů. Právě v mladé generaci je přece budoucnost i naděje společnosti. Je proto správné ukazovat na vzory, které ve své historii máme, a které mohou i přes desetiletí či staletí stále mluvit svým jasným příkladem k naší současnosti a inspirovat nás. Vedle mnoha osobností například z období II. protinacistického či III. protikomunistického odboje mezi ně patří z dávnější historie i česká princezna Anežka Přemyslovna.
–
Dcera krále Přemysla Otakara I. odmítla nabídku k sňatku s císařem Fridrichem II. S pomocí svého bratra Václava I. založila v Praze klášter františkánů a klášter klarisek, do něhož sama vstoupila. Založila též špitální bratrstvo, z něhož se později stal řád křížovníků s červenou hvězdou. Aktivně vstupovala i na nejvyšší rovinu tehdejší politiky českého státu, aby na základě své hluboké moudrosti a duchovního zakotvení pracovala pro věc míru a pokoje. Svědectví o jejím příkladném životě podávají listy sv. Kláry a papeže Řehoře IX. Zemřela roku 1282, za blahoslavenou byla prohlášena po bezmála šesti staletích a pak dalších více než sto let čekala na historický okamžik, kdy ji 12. listopadu 1989 papež Jan Pavel II. slavnostně zapsal do seznamu svatých.
–
Svatořečení bylo významným počinem v atmosféře velkého očekávání, které občané v tehdejším Československu prožívali už nejméně od léta roku 1988, kdy začaly větší demonstrace a vření ve společnosti. Lidé už měli dost lží a přetvářky. Ve vzduchu bylo tušení, že k něčemu musí dojít, že se už už musí odehrát střet s tehdejší komunistickou mocí. Do toho se náhle vyskytla možnost vyjet do Říma, setkat se s prvním slovanským papežem, být přítomni události, která se očekávala po staletí. Anežčino svatořečení bylo mohutnou vzpruhou a výzvou k mobilizaci vnitřních sil.
–
Pouhých pět dnů poté, 17. listopadu 1989, přišla agonie režimu, který po dlouhá desetiletí dusil jakýkoliv projev života občanské společnosti, včetně jejího duchovního rozměru. Ve společnosti se uvolnil kámen a komunistická diktatura stojící již tehdy na hliněných nohou se zhroutila. Znovu oživla starobylá legenda, že „Pokojné a šťastné časy v zemi české nastanou, když obyvatelé tělo blahoslavené Anežky najdou“. Děkovná mše v pražské katedrále 25. listopadu 1989 se stala manifestací úcty k duchovním hodnotám národa.
–
Celebroval ji tehdy již devadesátiletý pražský arcibiskup kardinál František Tomášek. Odpolední manifestace uspořádaná téhož dne na Letenské pláni v Praze, na níž se sešlo asi ¾ miliónu lidí, byla pokračováním celospolečenského probuzení. Z úst dnešního pražského světícího biskupa Václava Malého při ní zazněla modlitba Otčenáš. K modlitbě se připojovali i lidé, kteří po desetiletích ateizace společnosti její slova už jen s obtížemi lovili z paměti.
–
Právem mohly jedny tehdejší noviny napsat výstižný titulek „Můžeš být hrdá na svůj lid, Anežko Česká“. Snažme se všichni o to, aby se podobná slova dala napsat i dnes. Prostor k tomu máme, záleží na každém z nás. Začít můžeme už dnes a v tuto chvíli.
–
Daniel Herman
Pro ČRo 6, 24. XI. 2012