–
Již dva týdny k nám opět po roce zaznívá adventní volání Jana Křtitele z Judské pouště: „Obraťte se, neboť se přiblížilo Boží království“. Každý Advent má být přípravou cesty k vnitřnímu obrácení. Prorokovo kázání bylo nové, neotřelé. Lidé si o něm vyprávěli, chtěli ho slyšet, proto v zástupech přicházeli. Očekávali příchod něčeho nového. Někteří osvobození z římského područí, jiní vyřešení svých osobních problémů, další uzdravení, jiní jistě i příchod mesiášských časů.
–
Po určité době však už bylo lidí méně, a ve chvíli Janovy mučednické smrti se k němu hlásila snad již jen hrstka nejvěrnějších. Když štafetu převzal sám Ježíš z Nazareta, provázely ho rovněž zástupy. Mnozí se ho toužili dotknout, chtěli, aby je uzdravil, nebo alespoň nasytil. Když pak byl zatčen, zůstal opuštěn a na velkopátečním kříži vykřičel svou opuštěnost mezi nebem a zemí. Podobně tomu bylo v době Mojžíšově. Nejprve byli lidé nadšeni mladým vojevůdcem, který je vyvede z otročení egyptským faraonům do zaslíbené země. Když však přišly první obtíže strastiplné cesty, lidé reptali, odmítali pokračovat v cestě a chtěli se vrátit ke svým dřívějším jistotám v podobě plných hrnců, které v Egyptě dostávali. Na otrocké postavení si už zvykli. Život ve svobodě je totiž mnohem náročnější a vyžaduje od člověka odpovědnost.
–
Proč o těchto věcech uvažuji právě v polovině letošní adventní doby? Advent na mě vždy působil jako výzva ke zklidnění, vnitřnímu občerstvení, nadechnutí se k dalšímu úseku cesty. Advent je jistě vhodnou dobou k ohlédnutí se zpět, k rekapitulaci a snad i k novým předsevzetím.
–
Ve stejné době, kdy křesťané zapalují světla na adventním věnci, Židé zapalují světla na chanukovém svícnu, aby si připomínali úspěšné makabejské povstání proti náboženské perzekuci vyvolané Syřany za Antiocha IV. Epifana ve 2. století před Kristem. Povstání, které vedl nejprve Matatiáš a později jeho synové, nakonec osvobodilo Jeruzalém a znesvěcený Hospodinův Chrám. Ten byl pak znovu zasvěcen službě Bohu. Podle Talmudu nalezli vítězní Židé jen jediný džbánek neznečištěného oleje, kterého bylo třeba k tomu, aby v Chrámu hořelo věčné světlo. Ačkoli by toto množství oleje normálně vystačilo jen na jeden den, vydrželo osm dní – tedy dostatečně dlouho na to, aby se opatřila čerstvá zásoba čistého olivového oleje do lampy. Odtud pochází dodatečný název chanukových svátků – Slavnost světel.
–
Advent i Chanuka tedy hovoří o síle světla, které zahání temnotu. Jsou to sváteční dny, v nichž si připomínáme dávné historické události, které jsou však svým poselstvím nadčasové.
–
V listopadu jsme si připomínali i naši nedávnou historii. Letos je tomu již 21 let, kdy jsme vyšli z otroctví sovětského impéria. Z tehdy důvěrně známého prostředí svých jistot jsme se vydali na neznámou pouť za svobodou. Putujeme po této cestě již dvě desetiletí a stále, jako v Mojžíšových časech, slýcháme i dnes, že nám u plných hrnců komunistických jistot bývalo lépe. Stejně jako před staletími, je i dnes převzetí odpovědnosti náročné.
–
Na samém počátku svobodné éry naší země stálo jako dějinné předznamenání svatořečení české královské dcery Anežky Přemyslovny. Dcera krále Přemysla Otakara I. odmítla nabídku k sňatku s císařem Fridrichem II. S pomocí svého bratra Václava I. založila v Praze první klášter františkánů a klášter klarisek, do něhož sama vstoupila. Založila též špitální bratrstvo, z něhož se později stál řád křížovníků s červenou hvězdou. Aktivně vstupovala na nejvyšší rovinu tehdejší politiky českého státu, aby na základě své hluboké moudrosti a duchovního zakotvení pracovala pro věc míru a pokoje ve své vlasti. Zemřela roku 1282, za blahoslavenou byla prohlášena po bezmála šesti staletích a pak dalších více než sto let čekala na historický okamžik, kdy ji 12. listopadu 1989 papež Jan Pavel II. slavnostně zapsal do seznamu svatých.
–
Uplynulo 21 let. Co všechno se za tu dobu změnilo? Děti tehdy narozené vstupují na svou vlastní dráhu životem. Naše země je členem vojenských a hospodářsko-politických aliancí, kterým vděčíme za šedesátileté období míru a stability v Evropě. Může se svobodně psát a vyjadřovat svůj názor na cokoli. Zvykli jsme si na mnoho věcí, které se před listopadem 1989 zdály nedosažitelnými. Rozšířila se také ale skepse a pasivita. Nemálo lidí vzpomíná s nostalgií na hrnce plné levného masa a zpochybňuje správnost naší polistopadové cesty.
–
Adventní čas nám připomíná očekávání starozákonního člověka na příchod Mesiáše. Myslím, že stojí za to učit se být adventními lidmi, kteří spolu s rozsvícenými svícemi na adventním věnci nebo na chanukovém svícnu přinášejí do celé společnosti pozitivní světlo, pramenící z hodnot, jejichž trvanlivost a kvalitu mnohokrát prověřil čas.
–
Pro ČRO 6 Daniel Herman, 11. 12. 2010