–
Sedmdesáté výročí událostí z roku 1938 a násilného připojení Sudet nacistickým Německem v předvečer vypuknutí Druhé světové války je výročím, kterému bychom rozhodně měli věnovat velkou pozornost. Svými dalekosáhlými důsledky totiž velmi výrazně ovlivnilo nejen temná léta nacistické okupace, ale i poválečné směřování naší republiky a myšlenkový vývoj obrovské části naší společnosti po několik generací.
–
Zklamání z postoje západoevropských demokratických mocností, které obětovaly Československo v zájmu zachování míru za každou cenu, jak si tehdy někteří politici představovali, sehrálo významnou úlohu při formování veřejného mínění nemalé části naší veřejnosti směrem vlevo. Odklon sympatií od Západu k Východu, tedy k Sovětskému svazu, usnadnilo po válce komunistům posílit svůj politický vliv a posléze uchopit moc.
–
Historie je učitelkou života, říká jedno moudré přísloví. Myslím si, že by tedy bylo potřeba se z dějin poučit a neopakovat stejné chyby. Mír představuje jistě velmi vysokou hodnotu. Jedním z velmi výrazných úspěchů evropské integrace je právě nebývale dlouhé období bez válečného konfliktu na evropském kontinentě, s výjimkou tragických událostí na Balkáně a desetiletími studené války, s jejímiž důsledky se ovšem na druhou stranu vyrovnáváme dodnes.
–
Avšak obdobně, jako bylo ve 30. letech chybou dojednávat mír s Adolfem Hitlerem, by bylo dnes stejnou chybou dojednávat podmínky zachování míru s absolutistickými vládci řady orientálních despocií současného světa. Jsem přesvědčen, že s diktátory nelze jednat stejně, jako s reprezentanty svobodných zemí, ve kterých mají občané skutečné právo spolurozhodovat o svém osudu. I křesťanské morální učení připouští, že, jsou-li vyčerpány všechny mírové způsoby řešení konfliktu, je užití vojenské síly podle mravního řádu přípustné.
Náprava rozbitých vztahů a budování zbořených mostů pak trvá léta a vyžaduje veliké diplomatické úsilí a notnou odvahu k pravdě. To ostatně můžeme velmi dobře pozorovat na vývoji česko-německých vztahů. Odpuštění a smíření mezi Čechy a Němci je dlouhodobým procesem, který stále probíhá. Svoji významnou roli zde hraje i generační výměna. Na druhou stranu jsem však udělal zkušenost, že právě lidé, kteří buď na vlastní kůži zažili, nebo alespoň z blízké rodiny bezprostředně znají traumata předválečného, válečného i poválečného období, jsou právě proto schopni přerušit řetězec zla a nastavit nové parametry vzájemných vztahů.
–
Řada mých blízkých příbuzných válečná utrpení nepřežila. Někteří však přežili a tak jsem měl od dětství možnost naslouchat přímým svědectvím dlouholetých vězňů nacistických koncentračních táborů. Právě díky tomu jsem si začal záhy uvědomovat, že velikou chybou je, zaměňujeme-li etnickou a politickou příslušnost. Mám mezi svým příbuzenstvem lidi, kteří byli v době nacismu pronásledováni pro svůj židovský a po válce pro svůj německý původ. To byla pro mě nesmírně cenná škola pochopení velkého nebezpečí generalizace a směšování oněch dvou příslušností, o kterých jsem se výše zmiňoval.
–
Jestli se člověk narodí jako Čech, Němec, Žid, Vietnamec, přece vůbec nic nevypovídá o jeho kvalitách. Princip kolektivní viny na základě etnického původu pokládám za naprosto nepřijatelný. Právě v době vlády nacismu jsme viděli, kam až může takový princip dojít. Pokud by snad někdo pochyboval, doporučuji vřele navštívit Památník holocaustu Yad Vashem v Jeruzalémě a zastavit se především v památníku 1,5 milionu dětí, které byly zavražděny jen proto, že to byly děti židovské.
–
Po Druhé světové válce se později svobodná část Evropy vyrovnávala s nacisty, tedy optikou politické příslušnosti a postihování konkrétních zločinů. Zatímco v té části Evropy, která se stala sovětským satelitem, převládl princip etnický. Tedy nikoli nacisté, ale Němci se musejí potrestat. A s viníky byli mnohdy postiženi i nevinní.
–
Letos uplývá od těchto smutných událostí našich moderních dějin již 70 let. Žijeme ve svobodné zemi, obklopeni sousedy, s nimiž jsme členy stejných vojenských a hospodářských seskupení, případně mají s těmito aliancemi přátelské vztahy. To je jistě oprávněný důvod k radosti. Na druhou stranu však bychom neměli zapomínat, že jsme součástí světa, jemuž jiná část obyvatel naší planety vyhlásila válku. Útoky teroristů proti civilním cílům plní zpravodajské kanály sdělovacích prostředků až příliš často. Poučme se tedy z vlastních dějin, abychom neopakovali chyby předků a nemuseli pak pracně napravovat to, co předešlé generace pokazily.
–
Daniel Herman, ČRo 6
28. 9. 2008