60. výročí února 1948

Březen je prvním jarním měsícem, který neklamně hlásí konec zimního období, návrat tepla a rozpuk nového života. I když v posledních letech nebývají zimy tak zasněžené a chladné, jako na Ladových obrázcích, přesto je jarní sluníčko v našem zeměpisném pásmu vítaným hostem.

Roční období se v přírodě střídají. Po zimním spánku přichází znovuzrození života. Zpětný chod znamená vždy šok. Když přes vyrašené lístečky či květy přejde mráz, vše se spálí, zhnědne a posléze opadá. Pro přírodu je to pak velká zátěž znovu vynakládat obrovskou energii do nového kola znovuzrození. Dobře si pamatuji na jedno takové jaro před mnoha lety. Bylo to na Šumavě. S radostí jsem pozoroval, jak se temné zimní lesy rozjasňují světlounce zelenou barvou nových bukových lístků. Pak přišla jedna mrazivá noc a druhý den bylo místo zelené vše hnědé – spálené. Trvalo pak dlouhé týdny než se bučiny opět vzpamatovaly a založily lístky nové. Ty však už byly mnohem menší a do konce vegetačního období se již nepodařilo nahradit tu velikou časovou ztrátu, ke které na jaře došlo.

I v lidské společnosti se střídají období vzestupů a pádů. I tam jedna historická epocha střídá druhou. Avšak lidské společenství se neřídí s takovou zákonitostí řádem přírody. Po zimě vždycky nemusí přicházet jaro. Může tomu být dokonce i naopak. Po svěžím jaru někdy přijde mrazivý severák, který může i na dlouho zastavit zdárný vývoj a zelenou barvu života proměnit v hnědý tabák.

Před pár dny jsme si připomněli jedno neslavné výročí našich novodobých dějin. Na sklonku února tomu bylo přesně 60 let, kdy se k moci v tehdejším Československu dostala komunistická strana, aby po dlouhá čtyři desetiletí vládla v naší zemi. Tehdy předcházelo šest těžkých válečných let nezměrného utrpení. Dynamický život předválečné demokratické společnosti byl tvrdě umrtven železnými obručemi Tisícileté říše, která takřka doslovně dokázala barvitost života přetřít hnědou barvou smrti.

Po šestileté zimě přišlo jaro. Voněly šeříky a vše se zdálo nastartované k rozpuku nového života. Jaro však netrvalo příliš dlouho. V horských údolích zůstalo asi příliš mnoho mrazivých ostrovů, které šířily chlad a postupně prostoupily celou společnost. Zklamání nemalé části obyvatelstva nad liknavostí a váhavostí západních demokracií tváří v tvář nacistické totalitě, politické obchody pozdějších supervelmocí a upřímná touha po vybudování sociálně spravedlivější společnosti byly živnou půdou pro bujení bacilů nové totality, která pak na dlouhá léta zmrazila život občanské společnosti u nás.

Mráz k nám přicházel z Kremlu a barvil rudou barvou krve všude tam, kde narazil na závan jara a čerstvého vzduchu svobody. Nechci v tuto noční hodinu opakovat všechny ty neuvěřitelné počty obětí, vězněných žen i mužů, kteří se nesmířili s příchodem krutých holomrazů po nadějných létech poválečné obrody. Chci se jen podělit o své myšlenky, které mě napadají, když sleduji dění kolem nás.

Již opět jedna celá generace dýchá jarní vzduch svobody, který ve správném sledu vystřídal dlouhé období těžkého zimního spánku naší země. Kolik to bylo radosti, když ledy pukaly. Zvonění klíčů oznamovalo konec jedné a příchod nové epochy. Byli jsme k sobě navzájem hodní, všímaví. Vzpomínám si, jak lidé, kteří tehdy ve svatovítském chrámu děkovali za svatořečení přemyslovské princezny Anežky, dostávali venku horký čaj od druhých lidí, jen tak pro radost z dobrého skutku. Říkalo se tenkrát „Anežský zázrak“, vzpomínáte ještě?

Města vyměnila šedivé cáry opadaných fasád za čisté barvy nových omítek. Do zmrtvělých řek a potoků se začali vracet tvorové, kteří v nich po staletí žili a neobstáli pak v tvrdé konkurenci s odpadky ráje proletariátu. Hranice se otevřely. K novému rozpuku se probudila spící občanská společnost.

Samozřejmě dobře vím, že všechno není tak ideální a jednoduché, jak to kvůli rozhlasové zkratce nyní líčím. Ale myslím, že je dobře si občas připomenout události, které jsme mnozí zažili a snad si na ně i vzpomínáme. Myslím si to tím intenzivněji, čím více se setkávám s tendencemi zpochybňovat klady občanské společnosti nebo i polistopadového vývoje vůbec. Ve veřejném životě nemusí totiž opravdu vždycky po zimě přicházet jaro, ale může tomu být i naopak.

Nedávno proběhl již druhý ročník mezinárodního festivalu proti totalitě, zlu a násilí „Mene Tekel“. Dovolte mi, abych toto naše půlnoční setkání uzavřel verši básníka a politického vězně Jiřího Herzingera, které festivalu propůjčily jméno.

Ve jménu těch, co z šibenic volali prokletí; ve jménu dětí, matek, žen – nevinných obětí; ve jménu těch, co u hranic zastřeleni byli; ve jménu těch, co z vězení se zpátky nevrátili; ve jménu těch, co otroky bratrů svých se stali a přesto za jidášský groš svou čest neprodali. Ve jménu lásky, života, pravdy a lidských práv; ve jménu psanců – tuláků bloudících v cizinách; ve jménu těch, co žili věk za branami pekel; ve jménu všech já biblické píši: MENE TEKEL!

Pro ČRO 6 Daniel Herman 22. 2. 2008