Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

„Diktatura versus naděje“

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

„Diktatura versus naděje“ je název výstavy, která bude slavnostně zahájena na Papežské univerzitě Svatého Kříže v Římě v pondělí 26. listopadu tohoto roku. Výstava přibližuje pronásledování především Římskokatolické církve v Československu v době komunistické vlády v letech 1948 až 1989. Záštitu nad ní převzali vatikánský státní tajemník kardinál Tarsicius Bertone, předsedkyně Poslanecké sněmovny České republiky Miroslava Němcová, pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka a předseda Akademie věd České republiky Jiří Drahoš. Vlastní expozice vznikla ve spolupráci Ústavu pro studium totalitních režimů, Archivu bezpečnostních složek, Archivu Kanceláře prezidenta republiky a Velvyslanectví České republiky u Svatého stolce.

Obyvatelé a návštěvníci Říma mohou výstavu shlédnout až do konce ledna příštího roku. Po loňské výstavě, připomínající svatořečení Anežky Přemyslovny v Římě 12. listopadu 1989 a události, které následovaly jen pár dní poté a vedly ke zhroucení komunistického režimu v tehdejším Československu, je „Diktatura versus naděje“ další výstavou pořádnou na Papežské univerzitě Svatého Kříže. Události dávné i nedávné minulosti je třeba připomínat různými způsoby a cestami a pořádání výstav k nim rozhodně patří. Prakticky denně se přesvědčujeme, že lidská paměť je krátká, jak ostatně ukázaly třeba i nedávné krajské volby u nás. O jejich výsledku a tím i o faktickém posílení vlivu komunistů sice rozhodli především ti spoluobčané, kteří k volbám nešli, ale právě proto je třeba nezapomínat a důležité události z historie vhodným způsobem připomínat.

Nedávné výročí 17. listopadu 1939 a 1989 bylo rovněž takovou příležitostí k ohlédnutí se a zamyšlení. Odvaha studentů, kteří stáli v obou případech u spuštění laviny významných událostí ve společnosti, je výzvou i pro současnou mladou generaci. Myslím si, že dnešní studenti a mladí lidé vůbec, si tuto svou spoluodpovědnost uvědomují. Svědčí o tom třeba i jasné postoje studentů v Jižních Čechách, kteří se odmítají smířit s tím, aby o vzdělání a kultuře v jejich regionu rozhodovala osoba spjatá s komunistickou minulostí. Vždyť právě komunisté nesou plnou odpovědnost za dlouholeté a systematické falšování historie a devastaci morálních hodnot ve společnosti. Je dobře, že mladí lidé nacházejí podporu i u svých učitelů. Právě v mladé generaci je přece budoucnost i naděje společnosti. Je proto správné ukazovat na vzory, které ve své historii máme, a které mohou i přes desetiletí či staletí stále mluvit svým jasným příkladem k naší současnosti a inspirovat nás. Vedle mnoha osobností například z období II. protinacistického či III. protikomunistického odboje mezi ně patří z dávnější historie i česká princezna Anežka Přemyslovna.

Dcera krále Přemysla Otakara I. odmítla nabídku k sňatku s císařem Fridrichem II. S pomocí svého bratra Václava I. založila v Praze klášter františkánů a klášter klarisek, do něhož sama vstoupila. Založila též špitální bratrstvo, z něhož se později stal řád křížovníků s červenou hvězdou. Aktivně vstupovala i na nejvyšší rovinu tehdejší politiky českého státu, aby na základě své hluboké moudrosti a duchovního zakotvení pracovala pro věc míru a pokoje. Svědectví o jejím příkladném životě podávají listy sv. Kláry a papeže Řehoře IX. Zemřela roku 1282, za blahoslavenou byla prohlášena po bezmála šesti staletích a pak dalších více než sto let čekala na historický okamžik, kdy ji 12. listopadu 1989 papež Jan Pavel II. slavnostně zapsal do seznamu svatých.

Svatořečení bylo významným počinem v atmosféře velkého očekávání, které občané v tehdejším Československu prožívali už nejméně od léta roku 1988, kdy začaly větší demonstrace a vření ve společnosti. Lidé už měli dost lží a přetvářky. Ve vzduchu bylo tušení, že k něčemu musí dojít, že se už už musí odehrát střet s tehdejší komunistickou mocí. Do toho se náhle vyskytla možnost vyjet do Říma, setkat se s prvním slovanským papežem, být přítomni události, která se očekávala po staletí. Anežčino svatořečení bylo mohutnou vzpruhou a výzvou k mobilizaci vnitřních sil.

Pouhých pět dnů poté, 17. listopadu 1989, přišla agonie režimu, který po dlouhá desetiletí dusil jakýkoliv projev života občanské společnosti, včetně jejího duchovního rozměru. Ve společnosti se uvolnil kámen a komunistická diktatura stojící již tehdy na hliněných nohou se zhroutila. Znovu oživla starobylá legenda, že "Pokojné a šťastné časy v zemi české nastanou, když obyvatelé tělo blahoslavené Anežky najdou". Děkovná mše v pražské katedrále 25. listopadu 1989 se stala manifestací úcty k duchovním hodnotám národa. Celebroval ji tehdy již devadesátiletý pražský arcibiskup kardinál František Tomášek. Odpolední manifestace uspořádaná téhož dne na Letenské pláni v Praze, na níž se sešlo asi ¾ miliónu lidí, byla pokračováním celospolečenského probuzení. Z úst dnešního pražského světícího biskupa Václava Malého při ní zazněla modlitba Otčenáš. K modlitbě se připojovali i lidé, kteří po desetiletích ateizace společnosti její slova už jen s obtížemi lovili z paměti.

Právem mohly jedny tehdejší noviny napsat výstižný titulek „Můžeš být hrdá na svůj lid, Anežko Česká“. Snažme se všichni o to, aby se podobná slova dala napsat i dnes. Prostor k tomu máme, záleží na každém z nás. Začít můžeme už dnes a v tuto chvíli.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 24. 11. 2012