Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

Cyril a Metoděj kontra Vítězný únor

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

Konec února je poznamenán výročím, které se temným písmem zapsalo do našich novodobých dějin. Letos je tomu již 65 let od doby, kdy se komunisté chopili moci v tehdejším Československu. My pamětníci si dobře vzpomínáme na oslavy tzv. Vítězného února v dobách před Listopadem 1989. Okna se povinně zdobila rudými praporky, na veřejných budovách byla vyvěšována budovatelská hesla o úspěších socialismu a komunistické budoucnosti. Organizovaly se schůze a shromáždění. Pracující povinně přijímali závazky o zvýšeném plnění plánu. Lid se nadirigovaně radoval nad politikou komunistické strany, která neváhala vložit i do samotné ústavy země článek o své tzv. vedoucí úloze ve společnosti. Jedna tehdejší anekdota výstižně říkala, že zatímco lid radostně buduje socialismus a hrdinně překonává všechny obtíže, lidem je to většinou celkem jedno.

Normální lidé raději utíkali na své víkendové chalupy, kde trávili volný čas podle svých představ a ve svém soukromí si vytvářeli alternativní svět bez budovatelských hesel a hrdinů socialistické práce. Zatímco reálně socialistický režim dštil až do svého neslavného konce oheň a síru na západní nesocialistický svět, lidé zaplňovali interiéry svých domovů a chalup právě západními produkty, ke kterým se snažili dostat prostřednictvím sítě obchodů se zahraničním zbožím Tuzex. Ač ideálem nového socialistického člověka měl být dělník či rolník s rádiovkou na hlavě, oblečený do montérek a radostně plnící nebo ještě lépe překračující plán, snem většiny mladých lidí tehdejší doby byly americké džíny, žvýkačky a západní hudba.

I přesto, že poúnorový režim velmi tvrdě pronásledoval církve a náboženské společnosti, zrušil kláštery, uzavřel církevní školy a sociální zařízení, nepodařilo se mu nahradit křesťanské Vánoce dědou Mrázem, který odkudsi ze Sibiře přinášel svou jolku. Právě zvláště návštěva půlnočních mší patřila ke koloritu Vánoc a ani posílené hlídky Veřejné bezpečnosti, které před kostely měly odrazovat lidi od návštěvy bohoslužeb, příliš nezmohly.

Vzpomínám si, jak nás ve škole varovali před sledováním rakouské či západoněmecké televize, jejíž signál bylo možné v jižním a západním pohraničí bez větších problémů zachytit. Tyto výzvy však často působily přesně opačným efektem a dodávaly západním televizním a rozhlasovým kanálům lákavou chuť zakázaného ovoce. Propast, která se mezi oficiálním režimním životem společnosti a soukromým životem lidí tehdy otevřela, byla stále širší a hlubší a po sovětské srpnové okupaci v roce 1968 se již přemostit nedala.

Na první pohled by se mohlo zdát, že život za socialismu byl vlastně legrace, a pokud se někdo nestavěl režimu přímo na odpor, mohl si v soukromí žít vcelku spokojený život. Ono to tak jednoduché samozřejmě nebylo. Především v první polovině svého čtyřicetiletého trvání stál socialismus dost lidských životů utracených v lágrech, uranových dolech i na popravištích. Ještě v 80. letech umírali lidé u ostnatých drátů naší jihozápadní hranice, protože jim komunistický režim násilím zabraňoval odejít do svobodného světa. Poúnorový režim se dostal k moci násilím a násilím se u moci také držel. Tzv. znárodnění nebylo nic jiného než obrovská loupež majetku nashromážděného generacemi předků v předchozích staletích. To, že lidé nemuseli přímo platit lékaře, školu a mnohdy ani byty, je sice pravda, ale samozřejmě, že někdo to všechno platit musel. Tyto důležité záležitosti byly financovány ze státního rozpočtu, který na to prostě přestal mít. Režim v 80. letech ekonomicky zkrachoval. Nestačil mu dech v konkurenci se svobodným světem západních demokracií a zhroutil se jako domeček z karet.

Již skoro čtvrt století žijeme ve svobodné demokratické společnosti. Domovní důvěrníci, estébáci, milicionáři, oslavy Vítězného února, to všechno odešlo do dějin. I my se potýkáme s řadou vážných problémů. Nevíme si rady s mnoha věcmi. Jsme to však my sami, kdo rozhoduje o vlastní budoucnosti. Je na každém z nás, abychom dobře zvažovali, které hodnoty svou trvanlivost a kvalitu prokázaly napříč staletími a které naopak ukázaly, jak jsou mělké a slabé.

14. února se v Římě konala slavnostní bohoslužba ke cti sv. Cyrila a Metoděje, od jejichž příchodu na Velkou Moravu letos uplyne 1150 let. Právě to jsou základy, na nichž spočívá naše státnost, kultura i identita. Jsem přesvědčený, že do té míry, do níž budeme této generacemi našich předků ověřené cestě věrní, dobře nám bude na zemi a projeví se to i v atmosféře a prosperitě naší krásné země v srdci Evropy.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 24. 2. 2013