Business nebo lidská práva?

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

O posledním červnovém víkendu se v Paříži konalo tradiční setkání zástupců íránského exilu. Ve francouzské metropoli se koncem června setkávají desítky tisíc ze zhruba tří milionů Íránců, kteří žijí za hranicemi své země. Mnozí z těch, kteří dnes bojují v Íránu proti islamistickému režimu, patřili mezi bojovníky za svobodu a demokracii již v době šáhova režimu v 70. letech. Avšak, jak sami říkají, srovnání starého šáhova Íránu s dnešními poměry, dopadá jednoznačně v neprospěch islámské revoluce.

Mnozí Íránci usilovali o to, aby se poměry v jejich vlasti demokratizovaly a přiblížily západním standardům. Místo toho zemi ovládla tuhá ultrakonzervativní islamistická diktatura, pro kterou je pojem západní demokracie synonymem kacířství nejhoršího zrna. Právě proti těmto poměrům vystoupili již na počátku 80. let kritikové vlády islámské inkvizice, které však nechal ajatolláh Chomejní krvavě potlačit. Proto se mnozí museli uchýlit do zahraničí, jednak do různých evropských zemí, do USA i do dalších demokratických států. Skupina asi 3,5 tisíce bojovníků za svobodu a jejich příznivců žije od roku 1986 v táboře Ashraf na území Iráku. Obyvatelé tábora mají statut politických uprchlíků a podléhají mezinárodním konvencím. Poté, co americká vojska předala ochranu Ashrafu irácké armádě, došlo zde však v červenci loňského roku k útoku skupiny iráckých islamistů. Teherán docílil ropnou obchodní politikou toho, že organizace Lidových mudžahedínů Íránu, která nejvíce kritiků režimu sdružuje, byla zapsána na seznam teroristických organizací v Evropě i v Americe.

Zástupci íránské exilové Národní rady, která v zahraničí zájmy mudžahedínů reprezentuje, navštěvovali z tohoto důvodu koncem roku 2008 častokrát Prahu. Setkávali se zde s řadou veřejně činných osobností a se zákonodárci obou komor našeho parlamentu. Hlavním cílem těchto návštěv tehdy bylo získávat v Praze podporu pro to, aby z evropské černé listiny teroristických organizací byla vyškrtnuta právě již zmíněná organizace Lidoví mudžahedíni Íránu, která bojuje proti současnému režimu a fundamentalistické vládě mulláhů. To se skutečně podařilo a počátkem roku 2009, v době našeho předsednictví v Evropské unii, k přehodnocení dosavadních postojů a vyškrtnutí z evropské teroristické listiny došlo. 

Podle Národní rady je snahou íránského režimu exportovat radikální pojetí fundamentalistického islámu do všech oblastí světa, kde již v minulosti islám zakořenil, od severní Afriky, přes Evropu až do jihovýchodní Asie. Režim je prý vnitřně velmi křehký a zranitelný, proto se snaží podporovat ozbrojené konflikty v různých oblastech světa, aby odpoutal pozornost od vlastních problémů. Prezident Ahmadínežád vyzbrojuje například hnutí Hizballáh v Libanonu i Hamas v Gaze. To jsme ostatně mohli zaznamenat i v souvislosti s nedávným incidentem kolem lodí plavících se do Gazy, jejichž ochranu nabízely právě íránské režimní Revoluční gardy, z jejichž řad pochází i prezident Ahmadínežád. Právě ten opakovaně vyhrožuje Izraeli vymazáním z mapy světa.

Zástupci Národní rady pro odboj v Íránu informovali v Paříži o pokračující brutalitě režimu prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, který již nechal popravit na desítky tisíc svých odpůrců, včetně žen a dětí. Íránská opozice se i přes to stále těší přízni značné části populace. Režim se drží u moci pouze pod pohrůžkou brutálního násilí vůči vlastnímu obyvatelstvu. I přes to se v zemi stále častěji šíří protestní akce, a to nejen mezi intelektuály, ale dokonce hlavně mezi dělníky.

Podle prezidentky svobodné exilové íránské Národní rady Maryam Rajavi, která žije ve Francii, se dnešní postoje vůči íránské opozici někdy podobají situaci v Evropě před 70 lety, kdy evropští státníci dojednávali mír za každou cenu s Adolfem Hitlerem. První obětí této politiky se tehdy stalo právě Československo. Proto si zástupci Národní rady oprávněně slibovali od českého předsednictví, že bychom na základě vlastní dějinné zkušenosti mohli přispět k přeskupení hodnotové stupnice Evropské unie, což se v této věci loni také podařilo. Místo obchodních zájmů na získávání ropy se stále více hovoří také o otázce lidských práv a jejich potlačování, jakož i o světovou veřejností nekontrolovaně se rozvíjejícím nebezpečném íránském jaderném programu.

V Paříži odpůrce íránského režimu podpořila řada evropských i amerických zákonodárců. Celkem na 3,5 tisíce parlamentářů z 23 zemí světa se staví za požadavek demokratizace poměrů v Íránu, za zrovnoprávnění žen a oddělení mešity od státu. Je však třeba podotknout, že někteří evropští představitelé se obávají, aby to s podporou íránských mudžahedínů nedopadlo jako kdysi s podporou Tálibánců v boji proti agresi Sovětského svazu. Situace není rozhodně jednoduchá a je třeba všechny kroky pečlivě zvažovat. Jisté však je, že naše historická neblahá zkušenost s váhavostí evropských politiků v 30. letech minulého století zjevně může i dnes inspirovat k tomu, aby se svět poučil. A pokud se to alespoň trochu někdy podaří, nebyla to zkušenost zmarněná. Každopádně česká zahraniční politika v loňském roce pomohla posunout otázku práv člověka nad pouhý business a na to můžeme být právem hrdí.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 29. 6. 2010