Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

Adventně-chanukové přemítání o naději

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

Od počátku prosince se na adventních věncích v křesťanských kostelích i domácnostech opět rozhořela světla postupně rozsvěcovaných svící, což je neklamné znamení příchodu poetické předvánoční doby adventní.

Adventní věnec se čtyřmi svícemi, které se postupně zapalují, patří již i u nás neodmyslitelně k předvánoční výzdobě. Tento zvyk nepřímo navazuje na židovskou tradici – starou více než dva tisíce let – slavení svátků světel zvaných Chanuka, které připadají na zhruba stejné období roku. Jde o připomínku úspěšného makabejského povstání proti náboženské perzekuci vyvolané Syřany ve 2. století před Kristem. Jeruzalém byl nakonec osvobozen a znesvěcený chrám byl znovu zasvěcen službě Bohu. Podle Talmudu nalezli vítězní Židé jen jediný džbánek neznečištěného oleje, kterého bylo třeba k tomu, aby v chrámu hořelo věčné světlo. Ačkoli by toto množství oleje normálně vystačilo jen na jeden den, vydrželo osm dní – tedy dostatečně dlouho na to, aby se opatřila čerstvá zásoba čistého olivového oleje do lampy. Odtud pochází dodatečný název svátku – Slavnost světel.

Název Advent pochází z latinského slova „adventus“ – příchod. V křesťanském smyslu slova tento výraz označuje příchod Mesiáše, který se uskutečnil narozením Ježíše Krista a slaví se o Vánocích. Dnes trvá adventní doba čtyři neděle před slavností Narození Páně. První začátky Adventu se objevily v jižní Galii a ve Španělsku koncem 4. století. V průběhu12. a13. století se stal Advent začátkem nového církevního roku, který do té doby začínal Vánocemi. Na znamení usebranosti a kajícnosti se interiéry křesťanských chrámů zahalují do fialové barvy, oltáře se nezdobí květinami a z Judské pouště opět zaznívá naléhavá výzva Jana Křtitele: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“

Každý Advent si kladu stejnou otázku, jak zasypat tolikeré propasti a srovnat mohutné kopce a bariéry, které stěžují příchod Vykupitele, jak o tom před dvěma tisíci lety kázal Jan Křtitel. Poselství o tom, že vlk bude přebývat s beránkem, pardál si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče se budou pást pospolu a malé dítě je bude vodit, že nikdo nebude škodit ani pustošit..., zaznívá jako krásná hudba z nějakého hodně vzdáleného světa. V tom našem světě, jehož jsme součástí, a který spoluutváříme, jakoby stále častěji zaznívá střelba zbraní a nikdo se příliš nemá k tomu, aby překul meče v radlice, spíše naopak. Znamená to snad, že ona prastará proroctví zklamala? Že nás pouze uvádějí do nereálné atmosféry světa pohádek a bájí, protože jen v něm dobro vždy vítězí nad zlem a láska nad nenávistí?

Slyším takové a podobné otázky často a nelze se divit, že mnohým přemýšlivým lidem nedají spát. Zpravodajské kanály nás v poslední době až příliš často zahrnují informacemi o nových a nových teroristických útocích, o ozbrojených konfliktech, o umírání nevinných lidí, o vojenských operacích, které následují jako odveta či prevence namířená proti záškodnickým akcím radikálů v různých oblastech světa. A spirála zla ne a ne skončit.

Advent i Chanuka však přinášejí světlo na konci tunelu. Přinášejí dobrou zprávu o tom, že je třeba se probrat ze spánku. Noc pokročila, den se přiblížil. Přes všechno to obrovské množství mečů, které ještě stále nebyly překovány v radlice, se k nám rok co rok s železnou pravidelností vrací ozvěna prorokova volání: „Obraťte se!“ Nikdo tuto naléhavou biblickou výzvu neumlčel. Ani krvavá pronásledování starověku, ani náboženské války středověku, ani novodobé nenávistné totalitní ideologie, které s pyšnou jistotou hlásaly smrt Boha.

Už sám Kristus při svém vyšetřování na otázku římského prokurátora Pontia Piláta odpověděl: „Mé království není z tohoto světa.“ Je to výstižná odpověď, která ukazuje, že hranice mezi říšemi dobra a zla nekopíruje hranice států a národů, ale vede srdcem každého člověka. Ti, kdo v těchto dnech zapalují světla na adventním věnci nebo na chanukovém svícnu, tak chtějí symbolicky odkládat skutky temnoty a oblékat se do výzbroje světla.

Je to krásný praktický příklad toho, že je mnohem lepší v temnotě rozsvítit třeba jen jedinou svíčku, než nadávat, že je tma. A, když se od té první zapálené svíčky bude zapalovat druhá, třetí a třeba tisící, světla té první neubude. Naopak, světla bude přibývat a temnoty ubývat. Není právě toto výzva i pro obnovu naší společnosti? Místo šíření „blbé nálady“ a destruktivního nadávání se vážně zamyslet nad tím, jak já mohu pomoci zlepšovat věci kolem nás? Třeba jen obyčejnými malými krůčky, slušností, poctivostí, férovostí, zájmem o druhého člověka i zájmem o veřejné záležitosti. Pasivitou, nezájmem a egoistickými postoji jen přenecháváme prostor těm aktivnějším, aby ho vyplnili po svém a často způsobem, který je na hony vzdálen od hodnot, o kterých zde přemítáme.

Můžeme si proto jen přát, abychom v co největším počtu zaslechli naléhavost adventního a chanukového volání a uvěřili Hospodinovu slovu. Jedině tak budeme totiž schopni zkout své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezlomná síla pravdy a víra, že Hospodin zachovává věrnost navěky, otevírají obzory naděje v příchod Pokoje lidem dobré vůle.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 15. 12. 2012